Za slovy: Kontext v japonštině

Scénář podcastu

Ben: Vítejte zpět u „Příběhu jazyků“. Já jsem Ben. A dnes se vydáme do východní Asie, abychom prozkoumali jazyk, který mnohé z nás fascinuje a, buďme upřímní, děsí: japonštinu. Moje obvyklá spolumoderátorka Clara tu dnes není, takže jsem nadšený, že se ke mně připojila nová expertka. Vítej v pořadu, Sarah.

Sarah: Ahoj Bene, ráda jsem tady. A máš pravdu, „odstrašující“ je slovo, které většina lidí použije, když poprvé uvidí japonskou větu. Vypadá jako krásná, ale neproniknutelná zeď znaků.

Ben: Přesně tak! Zdá se, že se člověk musí naučit tři různé jazyky, jen aby si přečetl jedinou větu. Jsou tam tyhle komplexní, obrázkové znaky, pak nějaké oblé a pak nějaké ostré, hranaté. Kde to vůbec máme začít rozebírat?

Sarah: To je ideální místo, kde začít. Nejsou to tři jazyky, ale tři písma, která spolupracují v harmonii jako sada nástrojů. Zaprvé tu máme kandži, komplexní znaky přejaté z čínštiny. Reprezentují celé myšlenky, jako například 山 pro „horu“. Jsou to podstatná jména a kmeny sloves – tedy jádro významu.

Ben: Dobře, takže stavební kameny. A co ty další dvě?

Sarah: Ty jsou tím pojivem. To oblé písmo je hiragana. Je fonetická, což znamená, že každý znak je slabika, jako 'ka', 'ši', 'to'. Obstarává veškerou gramatickou práci – slovesné koncovky, partikule, věci, které nemají kandži. A pak tu máme katakanu, to hranaté písmo. Je také fonetická, ale jejím hlavním úkolem je zápis cizích přejatých slov. Takže tvoje jméno, „Ben“, nebo slovo „káva“, by se psalo katakanou.

Ben: Páni, takže jediná věta může proplétat všechny tři dohromady, aby plnily různé úkoly. To je vlastně velmi efektivní, když se nad tím zamyslíš.

Sarah: Přesně tak. Ve větě „Piji kávu“ by slova „já“ a „pít“ mohla být kandži, gramatické části by byly v hiraganě a slovo „káva“ v katakaně. Vypadá to hrozivě, ale je to geniální vizuální systém.

Ben: Takže jakmile člověk zdolá tu horu v podobě systému písma, je gramatika o něco jednodušší? Slyšel jsem, že je ve srovnání s angličtinou úplně obráceně.

Sarah: „Obráceně“ je dobré slovo pro to, jak to zpočátku působí! Angličtina má strukturu podmět-sloveso-předmět: „I eat an apple.“ Japonština to obrací na podmět-předmět-sloveso: 「私はりんごを食べます」 (Watashi wa ringo o tabemasu), což se doslova překládá jako „Já jablko jím.“ Sloveso je vždy úplně na konci.

Ben: A jak tedy poznám, co je podmět a co předmět, když je slovosled tak flexibilní?

Sarah: To je kouzlo partikulí. Jsou to drobná slůvka, která následují po podstatném jménu a říkají ti, jakou roli ve větě hraje. Takže wa označuje téma a o označuje předmět. Je to, jako by každé slovo na sobě mělo malou visačku, která vysvětluje, jaký je jeho úkol. Slovosled se může měnit, ale díky těmto visačkám zůstává význam jasný.

Ben: To je fascinující. Je to úplně jiná logika. Kromě technických věcí má japonština pověst neuvěřitelně zdvořilého jazyka. Jak je to zakotveno v samotném jazyce?

Sarah: Mluvíš o keigo neboli zdvořilostní mluvě. Je to snad nejdůležitější kulturní součást jazyka. Je to složitý systém slovní zásoby a slovesných tvarů, který se mění v závislosti na tom, s kým mluvíš. Mluvit se šéfem je zásadně jiné než mluvit s kamarádem nebo se zákazníkem.

Ben: Takže je to víc než jen říkat „pane“ nebo „paní“?

Sarah: Ó, mnohem víc. Existují formy, jak vyzdvihnout osobu, se kterou mluvíš, a jiné formy, jak projevit pokoru. Například pro sloveso „jíst“ použiješ jiný tvar, když mluvíš o svém šéfovi, a jiný, když mluvíš o sobě. Je to systém postavený na projevování úcty k sociální hierarchii a udržování harmonie.

Ben: To zní jako minové pole pro studenty! Pojďme si vyjasnit další nejasnost. Mnoho lidí na Západě hází čínštinu a japonštinu do jednoho pytle. Jak jsou si ve skutečnosti příbuzné?

Sarah: To je obrovská mylná představa. Jsou to zcela odlišné jazykové rodiny. Ano, japonština si vypůjčila svůj systém písma, kandži, z Číny, ale tím podobnost končí. Je to jako když angličtina používá latinskou abecedu, ale není to románský jazyk jako francouzština nebo španělština. Čínština je tónový jazyk, kde výška hlasu zcela mění význam slova. Japonština není tónová; má jemnější výškový přízvuk, což činí výslovnost pro studenty překvapivě přímočarou.

Ben: Takže zvuk je vlastně jednou z těch jednodušších částí?

Sarah: Rozhodně. Má pět čistých samohlásek, stejně jako španělština – 'a, i, u, e, o' – velmi konzistentních. To je pro studenty opravdový dar.

Ben: Viděli jsme, jak se japonská kultura šíří globálně prostřednictvím anime a mangy. Jak to ovlivnilo jazyk?

Sarah: Nesmírně. Slova jako kawaii (roztomilý) nebo sugoi (úžasný) jsou známá po celém světě. Ale funguje to i obousměrně. Japonština je skvělá v přejímání a přizpůsobování anglických slov, čímž vytváří něco nového. Říkají tomu wasei-eigo neboli „japonsky vytvořená angličtina“. Skvělým příkladem je salaryman pro kancelářského pracovníka nebo slovo mansion, což v Japonsku neznamená obrovské sídlo, ale moderní byt.

Ben: To snad ne! Takže když v Tokiu hledáš „mansion“, hledáš vlastně jen byt. Jaké jsou další jedinečné, expresivní rysy jazyka?

Sarah: Mým nejoblíbenějším musí být bohatství citoslovcí. Existují slova pro zvuky, ale také pro stavy bytí. Zaa-zaa je zvuk silného deště. Ale waku-waku je pocit vzrušeného očekávání a kira-kira popisuje něco, co se třpytí nebo blyští. To dodává jazyku neuvěřitelnou texturu a živost, která se často těžko překládá.

Ben: Takže abychom to shrnuli, máme tu jazyk s vícevrstvým systémem písma, gramatikou se slovesem na konci, hluboce zakořeněným systémem úcty a neuvěřitelně expresivní slovní zásobou. Co je ta jedna věc, kterou by měl student pochopit, aby to skutečně vstřebal?

Sarah: To, že japonština je jazyk s vysokým kontextem. To, co je nevyřčeno, je často důležitější než to, co je řečeno. Existuje slavný koncept 「空気を読む」(kūki o yomu), což doslova znamená „číst vzduch“. Jde o porozumění situaci, společenským signálům, nevyřčenému významu. Učit se japonsky neznamená jen pamatovat si slovíčka; znamená to učit se vnímat svět z jemnější, nepřímé a harmoničtější perspektivy.

Ben: Sarah, tohle bylo neuvěřitelné ponoření do tématu. Z něčeho, co se zdálo odstrašující, jsi udělala něco logického a krásného. Moc děkuji, že jsi k nám přišla.

Sarah: Bylo mi potěšením, Bene. Na shledanou všem!

Ben: Na shledanou.